PoVánoční - Blogosféra

Není nic smutnějšího než prázdný krám dvacátého třetího prosince večer. Většina zákazníků si už vyzvedla své objednané ryby a nakoupila dárečky a sedí v teplu domova v očekávání Štědrého dne. I rybáři od naproti přes náměstí už uklidili káď a rybky poloudušené, lapajíci z kádě po hvězdném nebi a nedosažitelné svobodě, dělají tlamičkami smutné kroužky do tmy.

Stojíme s kolegyní za pultem, nabaleni několika vrstvami, protože v krámu je zima, ruce prokřehlé, celí šediví chladem a choulíme se k motoru chlaďáku a čekáme, jestli k nám ještě někdo zabloudí.

Za půl hodiny zavíráme a pak konečně i nám začnou Vánoce. Hledíme na osiřelé náměstí a dýcháme si na prokřehlé prsty.

V tom se nesměle otevřou dveře a do krámu vcupitá drobná elegantní babička v červeném baretu sladěném s červenou nákupní taškou na kolečkách. Zastaví se mi srdce, vypadá jak moje dávno zesnulá babička Danuška.

Ze zasnění mne vytrhne skřípající levé kolečko nákupního vozíku a nesmělý hlásek staré paní.

„Máte prosím nějaký malý kousek nějaké levné mražené ryby?“ Zeptá se a míří k pokladně.

„Víte, nikde mi nechtějí prodat jen jednu porci, ale já už toho moc nesním.“

Smutně si povzdechnu:

„Víte paní, my máme spíš dražší čerstvé ryby, ale co byste si přála? Zkusíme rybku zvážit a řeknu vám cenu.“

„Něco na smažení…………. do trojobalu.“

„A co tady ten malý filet Sumečka, ten je lepší než kapr.“ Natahuju ruku v rukavici s kusem červeného krásného rybího masa.“

„A šel by uřezat jen kousek?“

„ Bohužel, ten filet se prodává jen v celku, ale zvážím vám ho a řeknu kolik by stál.“

„Tak, bylo by to sto devět korun paní.“ Hlásím od pokladny a zahlídnu jak na mě kolegyně Ilča zpod roušky hledí smutnýma očima. Asi to bude moc, cítíme oba.

„Promiňte, ale to je na mě moc, to si nemůžu dovolit.“ Odtuší smutně stará paní a jakoby se v tom studeném krámě ještě víc scvrkne.

„Víte, já mám strašně malý důchod a jsem sama a platím moc velký nájem za byt.“ Omlouvá se ještě smutně přes rameno a táhne svůj vozíček ke dveřím.

Do ticha jen smutně skřípe nenamazané kolečko od nákupní tašky a bafá kompresorek chlaďáku.

Rozhodnu se takřka hned. Strkám rybu do sáčku, obíhám pult a napřahuju s tím kouskem zářivě červeného masa ruku.

„Tady máte od nás rybku na Vánoce. Zdarma, samozřejmě. Ať Vám chutná a Šťastné a veselé přeju!“

Paní zůstane stát a nechápe, hledí na mě nevířícíma očima a pak začne plakat.

Koutkem oka zahlídnu, že kolegyně už bulí taky.

Ježišikriste………. těkám s očima po regálech, tohle mi ženský nedělejte. Co moje pečlivě roky pěstovaná image drsného chlapa, ještě chvilku a budu brečet taky.

„Ne prosím, to jsem nechtěl, neplačte, vždyť je to jenom kousek ryby.“ Položím ruku na hřbet její a vložím jí rybu do dlaní.“

„Tak děkuji. Víte pane, vy jste mi nedal jenom malý kousek ryby, ale i kousek hřejivého dobra.“ Odtuší ta drobná paní a vyjde z Gruntu do lezavé noci.

Vyjdu za ní a tiše ji sleduju jak kolem Neptunovy kašny mizí do tmy.

Za chvíli je pryč a tmou se ozývá jen vzdálené vrzání toho nenaolejovaného kolečka.

Je lezavo, nadechnu se studeného vzduchu a protáhnu záda.

Neptun v kašně dál krotí trojzubcem zpěněné vodní oře, tolik století už netečný drobným příběhům, které se kolem něj na kamenné olomoucké dlažbě odehrávají. Naproti před hospodou se řehtá parta študáků, o kus dál se mladá dvojice divoce líbá, opřena o výlohu obchodu se spodním prádlem.

Život jde dál.

I když………….já už vím, že my všichni jsem vlastně tak nějak pořád na cestě ke stáří a ke smutně vrzajícímu kolečku od nákupní tašky. A já už to mám blízko, hodně blízko.

Ale co. Žiju tady a teď. Jdu uklízet. Zítra jsou Vánoce a jedu konečně domů. Těším se.

V hloubi srdce ale vím, že ten nejhezčí dárek jsem si letos stejně nadělil sám.