Kdy a jak babičky „umírání“ začalo a proč je nutný koukat „do zelenýho“.

Hodně se mě ptáte, kdy to u babičky propuklo, že ji přestal ze dne na den takhle bavit život. Pokusím se popsat sled událostí, jak si ho vybavuji já. Pamatuju si, že jsme s rodiči jeli všichni na naše každoroční tradiční únorové hory a táta nám v autě řekl vážně takovou divnou větu, která mi zůstala nepříjemně v hlavě jakoby to bylo dneska: „Nechci vás holky nějak strašit, ale myslím, že vám asi umírá babička…“ Musel to být tak rok 2015, myslím.

Babička v tu dobu byla na dlouhodobé půlroční návštěvě u sestřenice Veroniky na Slapech, kam se s kočkami často přesouvala na letní byt a už tam nějak do zimy zůstala, protože milovala přírodu a „ráda koukala do zelenýho“.

To mimochodem dělejte často taky, jestli se chcete dožít 99 let. Zelená prý uklidňuje a je to veselá, optimistická barva. Pokud teda nekoukáte na zelenou plíseň nebo nudli. Tam to samozřejmě tak úplně neplatí.

Domů a  bez koček!

Táta byl před naším odjezdem babičku na Slapech navštívit a ta mu mezi řečí u kávy nečekaně oznámila, že už toho bylo dost a už nebude žít. A že je konec. Táta se samozřejmě lekl a hned se ptal, zda ji něco bolí nebo zda potřebuje k lékaři. To ovšem „pacientka“ negovala, jen se chtěla vrátit domů do bytu do paneláku a kočky už nechtěla s sebou. To bylo podezřelé. Kočky byly vždycky její všechno.

My druhý den ráno odjižděli na ty hory a babička se tvářila, že umírání je hodně urgentní a – jak už víte – když si babička něco usmyslí, nesnese to odkladu, musel se proto sebrat můj bratranec Honza, dojet na Slapy a babičku okamžitě se všemi jejími věcmi přestěhovat zpět do paneláku na Prosek.

V bytě se pak babička svlékla do košile, umístila se do polohy rakev, kterou jsem již popisovala v minulém díle, ulehla do postele a čekala a čekala a čekala…. Protože čtete můj seriál a je zrovna rok 2022, tak víte, že čeká už hodně dlouho. Samozřejmě to mělo mezi lety 2015-2016 určitě přestávky, kdy se nám babičku podařilo vytáhnout ven nebo na Vánoce domů k nám, ale od roku 2016 nevycházela prakticky vůbec.

My se vrátili z hor a celí vyděšení, co babičce je, povolali jsme na návštěvu „k umírající“ praktickou lékařku. Ta provedla za velkého mrmlání a nesouhlasu (pod dozorem mým a tety, jak jinak) komplexní vyšetření, včetně odběrů krve, a když viděla babiččinu pohyblivost, elán, sílu a rychlost, jakým se z polohy rakev vymrštila a přemísťovala po bytě a tu a tam zvedla drobné smítko ze země, ujistila nás, že babička je – kromě mírně zhoršeného zraku, který ovšem stále stačil i na čtení sms v mobilu, a horší kvality zubů) naprosto, ale zcela v pořádku. Co víc, její krevní rozbor odpovídá vzorkům pacientů čtyřicetiletých. Všechny hodnoty předpisové a to bez jediného léku. Dokonce i ten cholesterol, který občas zlobil, se „ke stáru“ upravil.

A že tedy (nechce být lékařka nějak necitlivá a neví, jak nám to správně  podat), ale s tím, jak ona to vidí, bude tu – pokud se nic závažného nestane – babička ještě opravdu dlouho… minimálně 6-10 let. Také nám řekla, že takovou paní v životě nepotkala a že je naprosto neuvěřitelná. Ale to my už dávno věděly.  :-).

A od té doby to prostě bylo takhle… Babi ve volných chvílích vymýšlela lumpárny, týrala různými praštěnostmi nás i pečovatele, a kdyby neodmítala jakoukoliv hygienu a k tomu si tento rok nezlomila ruku a nebránila se ošetření, což už prostě nešlo dál, pravděpodobně by stále ještě vládla bytu v paneláku a nám všem také.

Pan Inža

Ten přesný impulz ke ztrátě chuti žít  neznám, ale zlí jazykové tvrdí, že v tom mohla jistou roli sehrát předčasná smrt (nevím už přesně, jestli bohužel rakovina nebo infarkt) sympatického o něco mladšího souseda v paneláku, kterého babička přezdívala „inža“, který občas k babičce zašel na kávu a „kus řeči“.

Romantický zájem měl pan inža původně podle mě spíše o mojí krásnou tetu, ale ta byla zadaná, tak se nakonec stal inža dobrým přítelem babičky. A vlastně nepřímo i naším (uvědomuji si, že inža je pro mě jako paní Colombová, nikdy jsem toho člověka nepotkala, ovšem mluvilo se o něm často). Ale vím, že různé drobné úkoly – typu výměna žárovky nebo donesení pošty, galantně po smrti dědečka obstarával právě inža a nebylo nutné povolávat jiné mužské členy rodiny, kteří by kvůli vypadlým pojistkám, ucpanému odpadu nebo pohybu jednoho tlačítka na televizi jeli přes celou Prahu.

Po smrti inži ale změna nepřišla hned, babička ještě žila celkem spokojeně dál s kočkou Lucinkou a dalšími kočkami mé sestřenice a na léto se vždy přestěhovala do přírody na Slapy nebo na chalupu do Zahrádky k nám.  Její 90. narozeniny jsme velkolepě oslavili v Benátkách, kde můj táta pro celou rodinu objednal úchvatný hotel Danieli přímo na benátském „waterfront“. Bylo to opravdu nezapomenutelné.

Babička – i když s občasným brbláním – si to strašně užila, běhala neskutečnou rychlostí po Benátkách v holínkách (byla tam zrovna mírná povodeň) s náskokem 30 metrů před námi všemi, mávala nadšeně rukama a ukazovala nám, kde všude dříve prováděla. Všechny opakovaně šokovala pamětí a znalostmi. (Mimochodem, když má i teď dobrou náladu, lze prověřit, že paměť má stále skvělou a to i na jazyky.)

Babička – díky výjimečným jazykovým znalostem, ke kterým ji vedla její prvorepubliková rodina Kohoutova z Plzně a především její otec –  pracovala jako průvodkyně (například právě v Itálii – a to především v Římě a v Benátkách) a hlavně také v Praze v pražské informační službě.

Pražská informační služba

To vám byla na temný hnusný komunismus překvapivě úžasná věc! A já za babičkou hrozně ráda chodila do práce do „Informačky“ Na Příkopy a pozorovala, co se děje. Byla to taková obdoba dnešního googlu – kdy jste zavolali na telefonní číslo, zvedla to naše babička nebo jiná z moudrých dam ve službě a vy jste položili jakoukoliv otázku a babička buď hned věděla odpověď, což bylo velmi časté, protože její znalosti z oblasti kultury, jazyků, historie, byly vždycky naprosto úchvatné. Anebo se ozvalo „malý moment“ a babička zopakovala dotaz nahlas a přítomné dámy začaly pobíhat po dvoupatrové kanceláři plné knih a hledat encyklopedii nebo knihu, kde by našly odpověď. Přiznám se, že když jsme měli občas na základní škole nějaký vyhledávací úkol z oblasti historie, kultury nebo umění, zavolala jsem si o odpověď. A vždy mi tam dámy bleskově pomohly.

Benátky k 90. narozeninám

Výlet do Benátek se podařil, babička nám vyprávěla a ukazovala, ve které kapli si s kolegyněmi průvodkyněmi nechávaly tajně schovanou flašku, aby si cvakly nebo daly „štamprdličku“, když dotazy výletníků byly už obzvláště únavné a otravné. Protože cestovat za komunismu mohli především komunističtí papaláši s příšernými manýry a buranským chováním a právě ti si s sebou vyžádali průvodkyně z „informačky“, dalo se to prý zvládnout jedině s trochou alkoholu v krvi. Říká babi.

V Benátkách, které všichni dobře známe, ale rádi se tam vracíme, jsme navštívili všechna důležitá místa, galerie, náměstí, kostely, restaurace, jeli několika loděmi a vše ukončila velkolepá večeře v luxusní restauraci s rozsvíceným dortem s číslovkou 90, projevem na počest oslavenkyně a potleskem a ovacemi všech hostů i personálu. „VIVA LA NONNA BIONDA INCREDIBILE!“ (Ať žije neskutečná blonďatá babička).

Babička zářila a my taky. Pýchou. Škoda, že už na podobné výlety nemá náladu. Kondici by na to klidně měla i dnes. Jen trochu chtít. Jenže… co kdyby nám tím náhodou udělala radost… To se aktuálně s jejím nastavením mysli vylučuje. Ale my se nevzdáváme a už se s tetou těšíme, až ji na jaře vytáhneme (klidně i na tom zpropadeném vozíku) alespoň do zahrady ve vnitrobloku domu sociální péče. Koukat do zelenýho!

P.S. Moje ségra mi napsala, že jsem babičky muže, našeho „playdědka“ Jiřího zatím vykreslila příliš mírně. A má pravdu. Nějaké díly musím věnovat také jemu… Slibuju, že jeho výkřik za volantem směrem k informační tabuli  s textem „Alkohol vaše auto řídit neumí!“ – kdy se děda posílen drinkem s názvem „semafor – zelená, vodka a pivo v jednom“ šibalsky usmál a zahlaholil „No, asi jak který!!!,“ patří ke zlomku historek, které si o něm pamatuju. A pokud vás baví babička, Jiří – kterému jsme nesměli říkat „dedečku“, protože byl přece mladý a ne žádný smrdutý dědek (takže k nám na návštěvu vždy jezdila babička a Jiří), vás zničí úplně.

Předchozí díly zde: https://www.blogosfera.cz/author/terezaboehm/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články