Dívka, která vítá nový den na Mojžíšově hoře

Jsou fotografie, o nichž už v okamžiku zmáčknutí spouště vím, že se nepovedly. Díky dnešní digitální technologii je jednoduché je vymazat. Ona jednoduchost je ale tak nebezpečná, že si to mazání většinou nechávám až na práci u počítače, kdy mám stoprocentní jistotu, že z pixelů už nic kloudného nedostanu. Pak jsou obrázky, kdy už v okamžiku, kdy vidím scénu v hledáčku zrcadlovky, vím, že mělo smysl brát foťák, trmácet se do různých výšin či dálav nebo třeba jen tak při procházce se psem nebýt líný a hodit Nikon přes rameno. Pokud mi budou nápady, chuť a snad i síly stačit, budu zde dávat občas obrázek, který řadím do té druhé kategorie, tedy mezi snímky, ke kterým se občas vracím, někdy je záměrně hledám a někdy je jen náhodou najdu v nějaké složce v počítači.

Jednou z těch fotek, které mám opravdu rád, je snímek dívky, či spíše mladé ženy, který jsem pořídil na vrcholu hory Sinaj, která je též zvaná jako Mojžíšova hora. Na horu se vydávají turisté, ale i místní věřící, aby se podívali na místo, kde podle Bible rozmlouval Mojžíš s Bohem. Já ještě v době analogových foťáků a tedy klasických filmů vláčel na horu, která je vysoká téměř 2300 metrů ještě poctivou fotovýbavu, včetně Pentaxu  6×7 s objektivy, což jak znalci vědí, je tuze kvalitní (a taky tuze těžká) hromada železa a skla. Jdete několik hodin, dole je horko, jak už to bývá v Egyptě, nahoře strašná zima. Taková zima, že nemít péřovou bundu, je i v létě sebevražda. Šel jsem v noci, abych stihl východ slunce. Už to vypadalo, že batoh s celou fotovýbavou nesu zbytečně, v noci samozřejmě nevyfotíte nic. Když vysvitly první paprsky slunce, začal jsem se sice rozehřívat, ale fotograficky to byla pořád tak trochu nuda – nuda v Egyptě. Všude kolem je holé skály. Až najednou z hloučku turistů vstala ona mladá žena a vystoupila na jeden z opuštěných balvanů na vrcholu. Ale co to na ten šutr nese? Pochopil jsem vzápětí – dívka s grácií břišní tanečnice vstoupila do tří kovových obručí, které vlnivými pohyby těla uvedla do levitace. Obruče stoupaly a klesaly po jejím těle a točily se podle toho, jak kroutila boky.
To už jsem ji ale sledoval hledáčkem zmíněného Pentaxu. Věděl jsem, že toto bude obrázek, který bude stát za to, abych jej nazvětšoval na pořádný formát. Jen to nepokazit a najít ten správný úhel záběru. Dívka tančila a já tančil kolem ní, abych zachytil čistý obraz, tedy tak, aby v záběru nebyli její kamarády, ale jen ona. Chtěl jsem mít na filmu jen dívku, jejíž silueta bude kontrastovat s oblohou a pustotou krajiny. A vytvořit fotku, ke které budu moct napsat: „Dívka, která vítá nový den na Mojžíšově hoře.“ Když jsem viděl, že v obručích se leskne vycházející slunce, stiskl jsem spoušť. Věděl jsem, že tento snímek bude stát za to. A pak jsem exponoval ještě jednou, když jsem našel místo, z něhož silueta dívky bude kontrastovat s oblohou a pustotou krajiny.
A došel mi film…
Bývaly totiž doby, kdy se fotilo úplně jinak než dnes. Dnes bych takovou scénu doslova pokropil digitálním foťákem a pak teprve vybíral ten správný záběr. Pentax 6×7 umožňoval 10 (slovy deset) obrázků. Pak se musel vyměnit svitkový film, což trvalo několik minut. Nicméně, to už jsem věděl, že cesta na Mojžíšovu horu měla smysl – jedna z těch dvou fotek bude silná. Proto, abyste viděli, že nekecám, dávám sem obě fotografie, i když mně osobně se líbí ta, kde ta mladá žena stojí přímo proti obloze. Nechal jsem ji nazvětšovat a zarámovat, takže někde po světě by se ještě našel originál o velikosti 70 cm x jeden metr.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články