Zapomenutý Nahum Sokolov a Francouzská Deklarace o „národním domovu“

Kdo byli James Arthur Balfour a Chajim Weizmann ví každý, kdo se zajímá o Stát Izrael. Se jmény Nahuma Sokolova a Julese Cambona už je to horší. Jules Cambon (1845-1935) byl francouzský diplomat, jehož zásluhou vydali Francouzi Deklaraci o renesanci židovské národnosti v Palestině již 4. června 1917.

Nahum Sokolov (1859-1936) se narodil do polské rabínské rodiny a také získal rabínské vzdělání a ovládal více jazyků. Přeložil Herzlovou Altneuland do hebrejštiny pod titulem Tel Aviv. Získal si uznání jako nejvýznamnější „hebrejský novinář“ na světě. V roce 1897 se zúčastnil prvního sionistického kongresu v Basileji, v roce 1906 se stal generálním tajemníkem Světové sionistické organizace a byl známější než ruský chemik Weizmann.

Sokolovovi se podařilo něco, co mnozí považovali za nemožné: na jaře 1917 zajistil výslovný nebo tichý souhlas francouzské a italské vlády a dokonce i papeže pro židovský „národní domov“v Palestině. 7.února 1917 se setkali v Londýně Sykes, Sokolov, Weizmann, Lord Walter Rothschild, James de Rothschild a Herbert Samuel.

„Naším cílem je získat od [britské] vlády souhlas stejného druhu, jaký jsem získal od francouzské vlády“, oznámil Sokolov přítomným svůj plán. Frázi „národní domov“vymyslel právě Sokolov.

4. června 1917 předal Jules Cambon Sokolovovi dopis (o autoritě předsedy vlády), který předjímal Balfourovu deklaraci:

„Představil jste projekt, jehož cílem je rozvoj židovské kolonizace v Palestině. Domníváte se, že pokud to okolnosti dovolí a na druhé straně bude zajištěna nezávislost Svatých míst, bude to skutek spravedlnosti a odškodnění pomáhat při ochraně spojeneckých mocností při renesanci židovské národnosti v zemi, z níž byli obyvatelé Izraele před mnoha staletími vyhnáni. Francouzská vláda, která vstoupila do této současné války s cílem bránit lidi, kteří byli neoprávněně napadeni, a která pokračuje v boji za zajištění vítězství pravdy nad mocí, může cítit soucit s vaší věcí, jejíž triumf je spojen s triumfem spojenců.

Jsem rád, že vám mohu poskytnout takovou jistotu.“

V Americe získal Sokolov v březnu 1913 pro sionismus soudce Nejvyššího soudu Louise D. Brandeise. Americká politika byla vůči sionismu zpočátku silně nepřátelská. Pod vlivem Louise D. Brandeise a po obdržení navrhovaného textu deklarace z Londýna změnil prezident Wilson názor.

Podle historika Izajáše Friedmana by bez Cambonova dopisu neexistovala žádná Balfourova deklarace. (Balfour to údajně řekl Sokolovovi) Totéž platí také pro souhlas Woodrowa Wilsona.

V květnu 1918 se italská vláda zavázala, že pomůže „usnadnit zřízení židovského národního centra ( centro nazionale ebraico) v Palestině. Následně v lednu 1919 Japonsko informovalo Weizmanna, že„ japonská vláda s potěšením bere na vědomí sionistické snahy zřídit v Palestině národní domov pro židovský lid a těší se sympatickým zájmem na realizaci takové touhy. “

Podobné potvrzení sympatií získali sionisté také z Thajska (Siam) a Číny, dalších dvou tehdy nezávislých států východní Asie.

Sionisté přinesli všechna vyjádření sympatií na mírovou konferenci v Paříži v únoru 1919. Sokolov zahájil sionistickou prezentaci na konferenci před ministry zahraničních věcí Británie (Balfour), Francie (Pichon), Spojených států (Robert Lansing), Itálie ( Sidney Sonnino) a Japonska (Makino Nabuaki). (Státy Itálie a Japonsko se spolu s Británií a Francií zúčastnily konference v San Remo a staly se členy Rady Společnosti národů)

V úvodu proslovu na konferenci Sokolov hovořil o Balfourově deklaraci, jako by ji napsali všichni spojenci:

„Uprostřed této strašné války jste vy jako zástupci Velmocí západní Evropy a Ameriky vydal prohlášení, které obsahovalo příslib, že nám s vaší vůlí a podporou pomůžete založit toto národní centrum, pro jehož realizační generace žili a trpěli.“

Konference v San Remo v dubnu 1920 byla pokračováním mírové konference v Paříži. Zásluhou Sokolova byla Balfourova deklarace začleněna do textu Mandátu pro Palestinu a stala se součástí mezinárodního práva. Pokud by tomu tak nebylo, neexistovalo by legální postavení pro „národní domov“. Tím bylo úsilí Sokolova v Paříži z roku 1918 bohatě odměněno. Balfourova deklarace vstoupila celá do preambule Mandátu Společnosti národů – v tom okamžiku získala plné právní postavení v mezinárodním právu. „Národní domov“ pro Židy v Palestině se stal právním závazkem mezinárodního společenství. Spojenecké mocnosti pak pověřily Británii realizací Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917.

Co se nepodařilo Herzlovi v roce 1904 u papeže Pia X., to se podařilo Sokolovovi u papeže Benedikta XV. 8. června 1917: Papež prohlásil, že „nevidí žádnou překážku pro zřízení národního domu v Palestině pro židovský lid, židovské snahy o zřízení národního domu v Palestině vnímá soucitně a vyjádřil svá nejlepší přání k realizaci sionistického programu.“

Papež vyjádřil přání, aby byla svatá místa řádně chráněna zvláštním ujednáním. Sokolovův úspěch dal vznik vtipu:

Dva Židé se ocitli na náměstí svatého Petra, kde na papežském balkoně stojí dvě postavy. Jeden Žid se ptá druhého: „Kdo je ten vedle Sokolova?“

Jak už to bývá mezi silnými osobnostmi, Weizmann na Sokolova žárlil. Sokolov vzpomíná:

„V našich kancelářích [v Londýně] jsem našel Weizmanna a informoval ho o výsledcích mého úsilí v Paříži. Nemohu odolat dojmu, že není upřímný, a že ctižádost ho pohltí. Zdá se mi, že se stále více vzdává klidu a objektivního uvažování, a místo toho působí z osobních motivů, které vyplývají z jeho úzkosti. Je velmi podezřelý a obává se soupeřů. Ukázal jsem mu francouzský dokument. Řekl, že je to v pořádku, ale cítil jsem, že to viděl jako nějakou soutěž.“

Věra Weizmannova, lékařka a sionistická aktivistka, manželka Chaima Weizmanna uvedla:

“ …byli docela žárliví, že jeden muž z malé [ruské] vesnice Motolu (Weizmannova rodiště) měl zajistit Balfourovou deklaraci. Zejména polští Židé se cítili takto, protože by upřednostňovali Nahuma Sokolova, otce hebrejského tisku, aby byl iniciátorem Deklarace. Schmarya Levin, který nikdy neztratil slova, vyprávěl příběh dvou Židů, kteří se dohadovali o tom, který je důležitější …“

Sám ing.Chaim Weizmann, první izraelský prezident vzdal hold Sokolovově diplomacii:

„Sokolov byl pověřen úkolem pozměnit postoj Francouzů a získat souhlas Itálie a Vatikánu – úkol, který vykonal s velkou dovedností. “