Leningrad: Domobrana VI

Pomocné vojenské oddíly nebyly výmyslem sovětského režimu. V roce 1812 je poprvé zřídil svým manifestem car Alexandr I., měly mu pomoci v boji proti Napoleonovi.

Vrchní velení Wehrmachtu (OKW) začátkem září 1941 ve svém komuniké ohlásilo, že železný kruh kolem Leningradu se uzavřel. Tomuto prohlášení předcházely tvrdé boje po celém území fronty, doprovázené všemi jevy od začátku války. Tedy rychlé, tvrdé a profesionálně vedené akce z německé strany a zmatený, chaotický a neorganizovaný ústup Rudé armády. Ta se však již začala pomalu vzpamatovávat a některé její akce už mohly dávat signál, že Hitlerovi a jeho štábu nepůjde vše, jak si naplánovali. Například 1. září zatlačil sice 26. a 28. armádní sbor sovětské jednotky 8. armády k ústupu na malé předmostí u Oranienbaumu, ale to Rusové dokázali udržet až do roku 1944. Některé protiútoky, jako např. Starorussko – Denská útočná operace generála Vatutina, skončily zase nezdarem, ale způsobovaly Wehrmachtu nečekané ztráty v lidských i materiálních zdrojích. Němci však byli hlavně donuceni neustále přesunovat své síly na jiné úseky, s kterými nepočítali.

K tomu přispěly i jednotky leningradské armády Narodnovo opolčenija, tedy obrana národa nebo také lidová domobrana. S úspěchem je použil již car Alexandr I. v roce 1812 proti Francouzům. Tehdy většinu domobrany tvořili rolníci ve věku 17-45 let, asi 300 000 lidí. Zúčastnila se bitev u Smolenska nebo Borodina a car ji rozpustil v říjnu 1814. Vlna vlastenectví, která se zvedla po napadení Sovětského svazu zasáhla i Leningrad a spousta mužů a žen se pokoušela dostat do války co nejrychleji. Hlásili se ti, kteří nebyli zmobilizováni, lidé ze všech společenských vrstev. Dělníci, profesoři, soudci, učitelé. Dokonce hodně takových, kteří trpěli nějakým handicapem, třeba invalidé s jednou nohou. Z původně spontánního hnutí se nakonec stala státem řízená akce. 27. června požádal komisař Ždanov STAVKU o zformování Narodnovo opolčenija. Žukov schválil plán na vytvoření sedmi divizí, které měly posílit Severozápadní front.

   „Jeden poručík Rudé armády seděl na opuštěném nákladním automobilu. Někdo mu řekl, aby slezl, jinak, že po něm začnou střílet. „A kdo?“ zeptal se poručík. „Nemci si budou myslet, že jsem jejich a všichni naši přede mnou zdrhnou.“ Zdroj: Citace z knihy Leningrad od Anny Reidové   

První tři leningradské divize tvořilo 31 000 dobrovolníků. Většinu tvořili dělníci, první divize se proto jmenovala Kirovci (zbrojní závod), druhá Skorochodovci (továrna na obuv). Ve třetí divizi sloužili zaměstnanci továrny Elektrosila a také inženýři, vědci a umělci. Výhodou bylo, že lidé ze stejné továrny nebo ze stejné rodiny mohli být vedle sebe v jednotce. Problém se ukázalo, že výroba najednou poklesla na minimum, takže u zbrojních závodů muselo vedení Leningradu hledat mechanismy, jak dělníky nahradit. Zpravidla se tak stalo ženami, které se dokázaly poměrně rychle zaučit. Pro sovětský režim se však objevil nečekaný problém. Vzhledem k tomu, že jednotky Narodnovo opolčenija vznikly zespoda a tedy přirozeně, objevily se další demokratické prvky. Dobrovolníci si totiž začali vybírat svoje velitele a nejen to. Taky své důstojníky pro kulturu.

Jenže důstojník pro kulturu na úrovni velení praporu byl fakticky politický důstojník (politruk) a to samozřejmě nemohlo být přijato s pochopením. Co se týká dalších funkcí, například na úrovni velitelů rot, tak by pro jakýkoliv režim, ať už demokratický nebo totalitní, bylo nepřijatelné, aby důstojníci byli voleni hlasováním obyčejnými vojáky. Přestože se jednalo o dobrovolnické jednotky, pořád šlo o armádu a armáda demokratickou institucí není. A objevovaly se další komplikace. Některé pušky měly rok výroby 1900, kulometům chyběla mířidla, k dispozici nebyla auta, motocykly, polní telefony a dokonce olej k vytírání pušek. 16. července vznikly další čtyři divize, věkové limity nyní činily minimálně sedmnáct a maximálně padesát pět let. Jejich přejmenování na gardové divize, ale nezastřelo, že s logistikou to bylo horší a horší. Například 3. střelecký pluk 1. gardové divize měl 791 klasických pušek, deset odstřelovačských pušek a pět revolverů pro 2 667 mužů.

Nejhůře se však projevoval nedostatek instruktorů. Ze 781 důstojníků gardové divize pouze 82 sloužilo jako důstojníci v armádě. Jeden instruktor připadal na 500 až 600 vojáků. Většina jednotek absolvovala sotva desítku hodin výcviku anebo neměla za sebou žádný. Jinak než to dopadlo, to ani dopadnout nemohlo. Většina nasazených dobrovolníků šla do střetů doslova jako na porážku. První divize Kirovců dostala rozkaz vytlačit německé tankové jednotky z předmostí za řekou Luga, přestože by to byl velmi těžký úkol i pro řádnou armádu s dostatečnou výzbrojí. Skončilo to katastrofou. Hromadná zběhnutí, odhazování zbraní nebo padnutí do zajetí byly na denním pořádku. Masové útěky před tanky dostaly dokonce lékařský termín tankovaja bojazň (t.j. tankofobie, tedy strach z tanků). Vzhledem k amatérské orientaci dobrovolníků na bojišti nebo v mapách se nezřídka vyskytovalo ostřelování vlastních jednotek.

​„Z deníku náčelníka německého generálního štábu Franze Haldera: „Ruská metoda útoku. Tříminutová dělostřelecká baráž, pak přestávka, pak útok pěchoty někdy až o hloubce dvanácti řad. Muži začnou křičet Huráá už z velké vzdálenosti. Nevyhnutelně vysoké ruské ztráty“. Zdroj: Citace z knihy Leningrad od Anny Reidové  

Co bylo platné, že jeden důstojník zmínil zdravotnice jako skutečné hrdinky, když vojáci měli jen jednu lahvičku jódové tinktury v batohu a žádné obvazy, o doktorech nemluvě. K dispozici nebyl dostatečný počet sanitních vozů, vlastně žádných vozů. Raněné proto nešlo ani dostat z bojiště, kde mnozí museli dlouho bez pomoci umírat. Výsledkem toho všeho se staly strašlivé ztráty. Uvádí se, že během prvních tří měsíců války padlo 43 000 leningradských dobrovolníků, mnozí historikové uvádí, že toto číslo je podhodnocené a blíží se padesáti procentům z původních 135 000 příslušníků domobrany. Jiný závěr toho všeho nebyl ani možný: velení naštěstí rozhodlo o rozpuštění jednotek Narodnovo opolčenija 19. září 1941. Jejich zbytky začlenilo do útvarů Rudé armády.

„Nemohou být považováni za plně vycvičené vojáky, ale jejich úsilí a kuráž byly ohromující. Dokázaly Němce zastavit v pravý čas“, prohlásil ředitel Kirovových závodů v roce 1943. Některá oficiální prohlášení skutečně tvrdila, že leningradské dobrovolnické divize zastavily postup Wehrmachtu. Na druhé straně britský vojenský historik Antony Beevor, stejně jako mnozí další, masakr jednotek odsoudil: …jeho zbytečnost snad dosahuje jen rozměru krále Zulů, který žene skupinu svých válečníků přes útes, jen aby si ověřil jejich poslušnost…“ Deště, špatná německá rozhodnutí na různých úrovních, jednotky pravidelné Rudé armády a mnohé další se podílelo na zastavení postupu Wehrmachtu. Jednotky Narodnovo opolčenija patřily jen k dalším faktorům, ale neméně důležitým. Tvrzení, že jejich činnost neměla smysl, by bylo plivnutím na hroby mrtvých, kteří oprávněně považovali obranu svého domova za správnou věc.

Psáno pro iDNES.cz

Příště: Leningrad: Metronom

„Z hlášení komisaře pluku Nabatova 2. gardové divize, která byla během dvou týdnů, po prvním nasazení v bitvě u Gatčiny 12. srpna 1941, rozbita na kousky:

A) Někteří z vojáků nevědí, jak zacházet s puškou nebo granáty. Což přispívá v bitvě k jejich rozptylování.

B) Spousta vojáků byla špatně zamaskována, protože se nezakopali. Výsledkem jsou těžké ztráty od dělostřelectva a minometné palby.

C) Během protiútoků se vojáci pokoušejí držet blíž jeden k druhému, namísto rozptýlení do správné formace. Což znamená více ztrát.

D) Vojáci neznají své sousedy nalevo a napravo a pletou si vlastní s nepřítelem. Domnívají se pak, že jsou v obklíčení.

E) Někteří vojácí neví, jak zacházet s balíčkem první pomoci. Výsledkem je pak často vykrvácení na relativně lehká zranění. „

Zdroj: Citace z knihy Leningrad od Anny Reidové  

Zdroje:

Náhledový obrázek: Autor: neznámý – own collection, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3948359

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu“, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, „Petrohrad“, odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Youtube.cz, dokumentární film „Blokáda Leningradu“, odkaz:

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články