Zbabělost a hrdinství

Jen málokterý národ se umí vcítit do ukrajinské tragédie jako Češi, kteří ve dvacátém století dvakrát čelili témuž: Stáli sami proti agresorovi a dočkali se pouze bezzubých projevů sympatie.

V roce 1938 jsme dle mnichovského mýtu byli zrazeni a zaprodáni. V roce 1968 jsme byli součástí sovětské sféry vlivu a na vojenskou pomoc jsme nemohli ani pomýšlet. Podobnost především mezi naším třicátým osmým rokem a ukrajinskou současností mi připadá do očí bijící: Periferie státu podporující nepřítele. Obětování spojenci doufajícími, že kořist predátora nasytí a uspokojí jeho apetit.

Lze namítnout, že dnešní Západ k Ukrajině žádné závazky nemá, nic jí neslíbil a není vázán žádnou povinností. Že se vlastně o žádného spojence nejedná, pouze o problematického přítele, kterému jsme říkali, že snad, jednou jej přizveme ke stolu, a on tomu uvěřil. Že se přece Západ semkl jako jeden muž, vyvěšuje ukrajinské vlajky, kde se dá, a horuje proti bezpráví. Že na Rusko uvaluje drastické sankce. Že bojujícím Ukrajincům posíláme munici a obvazy. Že se dojímáme nad záběry civilistů nocujících v tunelech metra a bombardovanými sídlišti. Že uprchlíkům nabízíme ubytovny…

Kdyby to bylo k smíchu, zasmál bych se: Jedinou relevantní pomocí by bylo zastavení agrese. Vojáci NATO měli už dávno stát na linii dotyku ve východní Ukrajině a k ruskému útoku by vůbec nedošlo. Ale to by nevypadlo dobře, to by se špatně vysvětlovalo, to by provokovalo. Pokud se k tomuto kroku nenašla odvaha, dokud byl čas, měla by se najít nyní. Nejde přeci jen o plnění či neplnění neexistujících smluvních závazků, ale o pomoc v krajní nouzi. Rabují-li bandité sousedův dům, příliš mu nepomůže, budu-li na facebooku psát, jak moc mu fandím, ale jelikož jsme nepodepsali žádnou dohodu, nezbývá mi, než se dívat přes plot, jak mu vyvražďují rodinu. A vůbec, má smůlu, že bydlí u lesa. Na nás, co žijeme ve vsi, si přece rabiáti netroufnou.

Není to jenom nemorální a zbabělé, je to zoufale krátkozraké. Samozřejmě, důvod, proč se nikdo, ale opravdu nikdo z představitelů Západu ani nezmínil o možnosti zásahu NATO na Ukrajině, je jediný: Rusko je jadernou mocností. Přímý vojenský střet s Ruskem je tabu, tak jako byl tabu v době studené války přímý střet se Sovětským svazem. Jenže jak budeme reagovat, rozhodne-li se Putin (a mnozí soudí, že už se rozhodl) obnovit ruské panství v celém teritoriu bývalé sovětské sféry vlivu? Vpadne-li Rusko do Pobaltí, které je NATO smluvně povinno bránit, nebude to stále ono jaderné Rusko, se kterým ze stejného důvodu nelze válčit?

Obávám se, že chleba se láme tady a teď. Československo v roce 1938 navzdory odhodlání armády i obyvatelstva zhodnotilo svoje šance a vzdalo se bez boje. Prezident Beneš měl pro toto rozhodnutí tisíc a jeden důvod, ale dodnes si neseme trauma, které si předáváme z generace na generaci. Ukrajinský prezident Zelenskyj není Beneš a neodletěl do Londýna. Zůstal v Kyjevě, přestože dobře ví, že je cílem číslo jedna. Že už zítra může být zastřelen, deportován, odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Ukrajinci bojují o každou vesnici a až Rusové začnou dobývat Kyjev, budou bojovat o každý dům. Jsou si vědomi toho, že nemohou zvítězit, ale nikdy by je nenapadlo vzdát se. Bojují za Ukrajinu, ale bojují i za nás. Protože válka, kterou Rusko rozpoutalo, je válkou proti Západu, což nevidí jen ten, kdo to vidět nechce.

Je-li mír, může se jednat. Je-li válka, musí se bojovat. Musí. Pochopení této prastaré pravdy činí rozdíl mezi zbabělci a hrdiny. Mezi námi a Ukrajinci.

„Měli jsme možnost vybrat si mezi válkou a hanbou. Vybrali jsme si hanbu a budeme mít válku.“ Nového Hitlera už máme, najde se i nový Churchill?