Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

Vím, že je to teď pro mnohé z nás obtížné. Sotva snad končí doba kovidová, nastalo válečné běsnění blízko našich hranic. Prožíváme to plni nejrůznějších emocí, nelze se divit. Neměli bychom ale přeci ztrácet určitý nadhled, který je nutný pro zachování psychické vyrovnanosti. Vždyť naši rodiče a prarodiče procházeli mnohem horšími obdobími, kdy skutečně byl hlad a bída. Kdy hrozil kriminál a nikdo nevěděl, kdy skončí válka či následná totalita. Dnes žijeme v demokratickém státě, který má sice své neduhy, ale přeci máme tolik svobody, kolik jsme dříve nezažili, tolik možností, co dělat, čemu se věnovat, do čeho dávat svou energii. A naše energie je cenná, to mi věřte.

Mohla bych teď dělat mnoho jiného, tzv. užitečného, ale přeci jen věnuji chvíli psaní pro zdejší pospolitost, kde se scházejí inteligentní a kultivovaní lidé, a kde se vzájemně respektujeme. Myslím si, že určitý respekt si zaslouží každý člověk, i když tady budou někteří asi oponovat, že tenhle či onen určitě ne… dokud se ale budeme rozdělovat na tzv. lepší a na ty horší, tak klid a mír nebude. Stále tu budou jedni, kteří se nebudou cítit se svými názory dostatečně přijímaní, a druzí, kteří mají pocit, že vědí víc, a staví se třeba do role morálních arbitrů. Teď už se tedy pohybuji po docela tenkém ledě, určitě nemám v úmyslu kohokoliv urazit, dotknout se jeho „majestátu“, mám totiž za to, že jsme si v podstatě rovni. I když míra inteligence se pohybuje v té známé křivce, někdo je každopádně čestnější než druhý a podobně.

Dobro i zlo máme v sobě všichni, a nikdo z nás nedohlídne všech možných nitek, z nichž se splétají naše příběhy… buďme tedy prosím k sobě vzájemně tolerantní, hledejme to, co nás spojuje, ne to, co rozděluje.

Mám za sebou zajímavou debatu s jedním z vyučujících na VŠ, kam už zas jezdím každou sobotu, tentokrát jsme mluvili o umělé inteligenci. Kladli jsme si otázku, zda jsou moderní digitální technologie užitečné či nikoliv. Lépe řečeno, jak vnímáme onu užitečnost či možná nebezpečí, které přináší třeba robotizace. Nebo sociální sítě. Má zkušenost je víc dobrá, než špatná, obavy jen mírné, navrch má optimismus. Do školy budu psát esej o tom, jak si představuji tento den za nějakých 15 let. To bude jízda.

Někteří mudrci ale říkají, že existuje jen teď. Teď a tady. Tak teď se tu opět pochlubím novou podobou sídlištní vývěsky, kterou zdobím obrázky z mé tvůrčí dílny. Tentokrát jsem některé fotky nahradila enkaustikou (malbou horkým voskem), zatímo kůň se dál klidně pase, slunce svítí… a barvy vše projasní. Buďme barevní a veselí, smutku a šedi je na světě dost a dost.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články