Postní pády a vzestupy

Tuto středu začala pro křesťany nejdůležitější část církevního roku – 40 dní trvající postní doba. Doba rozjímání nad smyslem naší životní pouti.

Postní doba bývala v dávnějších dobách provázena jakýmsi sebemrskačstvím, pokud možno dobře viditelným či aspoň často verbálně prezentovaným způsobem. Otázka „tak co sis letos odepřel?“ bývala poměrně hojně užívaná jak mezi křesťany samotnými, tak i jako jakýsi apel od některých představitelů církve z ambonu.

Odpovědí bývalo cosi ve smyslu nemlsat, nekouřit, vzdát se alkoholu atd. Věci nepatrné a v samém principu zcela bezvýznamné, neboť toto Všemohoucího nejspíše vůbec nezajímá. Mnohem důležitější je pro člověka v této době zklidnění a pohled do vlastního nitra, kde může nalézt klid, ale i cosi, co jej přivádí do úzkých. V té úplně poslední komnatě lidské mysli jsou totiž věci, které nikomu nikdo nesděluje, kde člověk ukrývá nejen své nejintimnější myšlenky, ale i běsy, s nimiž marně bojuje a které se mnohdy zdají být nezměnitelné a skličující svou trvalostí.

Přesto nám Písmo nabízí řešení v příkladu jedince, u něhož tak nějak mechanicky předpokládáme, že jeho se to vůbec netýkalo. První apoštol církve Šimon Petr, obyčejný rybář, kterého uchvátil Mistr natolik, že se za ním vydal bez většího váhání a spojil s ním svůj další osud až do stejného konce.

Máme doklady, že to byl člověk velmi impulsivní a také rozporuplný. Jediný z dvanácti se vydal na pokyn svého Mistra pěšky po hladině, aby dokladoval svou víru a za okamžik se začal topit a volat o pomoc, neboť se nejspíše ukázalo, že to s pevností jeho víry nebude tak slavné.  Když mu Ježíš sděluje, že jeho osudem bude smrt na kříži, se Petr začíná tlouct fanfarónsky v prsa, že on to nedovolí. Poté je nejspíše zděšen, kdy uslyší nejtvrdší slova „odstup satane“ z úst toho, komu zasvětil svůj život. Na druhé straně je to právě on, který po celonoční marné námaze rybolovu poslechne Mistra a znovu rozhodí své sítě tam, kde to bylo z lidského pohledu marné a zbytečné.

Při poslední hostině na Zelený čtvrtek pak sděluje všem, že kdyby všichni zradili, tak on jediný ne, aby za několik hodin svého Mistra zapřel před obyčejnou služkou na dvoře veleknězově a poté v slzách ponížen až na dno běží pryč.

Petr tak deklaruje všechny naše lidské vlastnosti. Krátkodobé nadšení z nalezení smyslu života s Ním, poté zklamání z jeho tvrdých slov. Pocit neotřesitelné víry a následné zhroucení při prvním problému. Přísaha věrnosti a následná zrada.

Poslední setkání Petra s Ježíšem po vzkříšení u břehu Genezaretského jezera je pak kvintesencí naší naděje. Kristus položí Petrovi stejnou otázku „miluješ mne?“ a to celkem třikrát. Petr nejspíše až po té poslední pochopí, že v tu chvíli je mu Mistrem odpuštěno, že šlo o zvláštní formu pokání, kdy si až po té poslední odpovědi v závěru konečně a úplně uvědomuje, koho má před sebou a komu bude sloužit až do potupné smrti na kříži.

V naší nejhlubší mysli, v té zmíněné komnatě, toho může být – a nejspíše je – mnoho nedobrého, co víme jen my sami a čeho se můžeme v dobách usebrání zděsit. Příklad Šimona Petra je naší největší nadějí, že i přesto nám bude položena – a možná také vícekrát – ona otázka, kterou slyšel první apoštol z úst svého Mistra. Je jen na nás, co na ni odpovíme.

Přeji všem těm, kteří budu prožívat postní čas, aby byl pro ně velkým přínosem.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články