Sdílený virtuální prostor
Klidná hladina Čeňkovského lomu. Slunce zapadá mezi rameny skal a obarvuje vodu do červena. Miluju tenhle klid a ticho. Nic mi tady nechybí. „Sundej si podprsenku, ať se opálíš.“ Zkouším ji přemluvit, ale moje žena se jen zastydí a zavrtí hlavou. „Proč ne?“ Rozhlédnu se kolem. „Žádná z nich ti…
Tenhle čtvrteční večer se stal nedlouho po vydání blogu o bezcitném střelci, který to s se mnou prý myslel dobře.
Zběsilý úprk. Už nevím kudy kam, kam se před ním schovat. Chvilkami mám pocit, že mě má v hledáčku, že mu stačí jen … střílet. Proč zrovna já? Proč si zase vybral mě?
Prosím, zůstaň s ní a neopouštěj ji. Vím, že po Tobě chci asi moc, ale teď, když už Tě znám a pochopil jsem, k čemu jsi, teď mne prostě nemůžeš nechat ve štychu. Potřebuju Tě. Potřebuju Tě pro ni!
Srdce mi buší. Ruce se mi potí. Bojím se. Trochu se ale těším. Jsem nervózní. Moje první krádež. Vyjde to?
„… May day …. may day …!!!“ To byla poslední slova pilota, která Jana uslyšela. Bočním okýnkem viděla, jak se blíží stromy, křídla letadla zpočátku urážela jejich špičky, ale klesáním podlehl stroj síle kmenů. Rozlámaný dolehl do pralesa.
Oni jsou tak skvělí. Každý má něco do sebe. K jednomu cítí touhu, k druhému lásku a do třetího je zamilovaná.
Doufám, že se William neobrací v hrobě. Všichni ten příběh znáte, někdo alespoň z vyprávění. Co když to bylo trošku jinak??? „Miláčku, věděl jsem, že mne také miluješ…“ Jejich oči se střetly. Jiskra přeskočila…
Slunce se snaží prorazit cestu žaluziemi. Na zdech a na stropě kreslí pravidelné kopie protislunečních clon. Za okny je vidět stín borovice ohýbající se ve větru. Ticho, teplo…