Byla jednou jedna malá víla, která se omylem zamilovala. Víly nesmí milovat. Ony jsou víly. Smí jen tančit při měsíčku a zpívat. Ony mají srdce pouze na to, aby rozhánělo jejich průhlednou krev do tenkých nožek. Nebo je to jinak?
Ta hmota se tak hezky modeluje. Můžu si s ní udělat, co budu chtít. Zavolám si na pomoc pekelníka, on ví, jak to má správně vypadat. Celé to na něm nechat nemůžu. On by to jistě přehnal. 🙂 Rozhovor mezi „nejvyšším“ a „nejvyšším“ :)) Pochopíte!
„Skočte si na kožní hned, ještě tam jsou.“ Řekla doktorka a já poslechla. Na dveřích ordinace stojí informace, že jsou tam do 15.00. Je třináct třicet…
Hlavu jsem rvala do časopisu a modlila se, abych už mohla vypadnout. Radši jsem schovala obličej do dlaní. Nic nepomohlo, cítila jsem jejich propalující pohledy. Nedalo se tam dýchat. :))
Had! Někdo odvrátí oči. Někdo dostane odvahu a dotkne se ho. Není slizký, je hebký a hladký. Jeho tělo klouže po dlaních. Ty hade! není správná nadávka. Tak jak to bylo s tím nejznámějším hadem? Had za to nemohl, věřte mi…
„No ty vole, co je to kravál?“ vyskočil Václav ze židle postavené v kuchyni před televizí. Právě běžel fotbalový zápas Sparta x Slavia. Tenhle řev byl nečekaný. „To jsou děti od vedle.“ řekl klidně František a upřeně dál sledoval pobíhajícího stopera a obě křídla.
Tichý teplý večer. Sobotní večer. Sedím na terase a těším na persejdy. Se sklenkou vína očekávám zázrak. Ještě vyluštím poslední křížovku, už na to skoro nevidím. …část vozu na dva… pche, něco těžšího by nebylo?
(slíbený blog) Miluju rychlá, drahá auta, jezdím jak prase, protože na to mám. Nestarám se o nic. Všechno mám u prdele. Znám svobodu, ale i samotu. Samota bolí, vím to, zažívám to každé ráno, když se probudím. K čemu je drahé auto, když v něm člověk sedí sám. K čemu…