Kdybych tuto stížnost podal oficiálním způsobem, nebylo by to co platné, dočkal bych se leda tak výsměchu. Proto volím cestu zveřejnění na blogu, i když vím, že nepovede k nápravě neúnosné situace, ale aspoň se o tom lidé dozvědí.
Sdílený virtuální prostor
Kdybych tuto stížnost podal oficiálním způsobem, nebylo by to co platné, dočkal bych se leda tak výsměchu. Proto volím cestu zveřejnění na blogu, i když vím, že nepovede k nápravě neúnosné situace, ale aspoň se o tom lidé dozvědí.
Onoho parného letního odpoledne se Maruška nenápadně rozhlédla po poloprázdné kavárně, aby zkontrolovala, jestli se náhodou někdo nekouká a pak to provedla. Natočila se a dala si nohu přes nohu tak, aby umožnila mým očím neobvyklý pohled.
Páteční večer. Simča sedí v křesílku štíhlou nožku přes štíhlou nožku, upíjí light colu, znuděně si piluje nehty a čeká, jestli se někdo ozve. Konečně zavrní telefon.
Do řídící kabinky tramvaje se poprvé postavila na začátku druhé poloviny minulého století, když byla ještě úplně mladičká. Její rodiče nebyli v očích tehdejšího nového režimu ti správní, tak mohla na nějaké studium zapomenout.
Seděli jsme toho dne s Maruškou v kavárně a probírali blížíce se Vánoce. Vychutnávali si adventní pohodu a radili se, co ještě nadělit naším blízkým. Servírka v černým triku s obrázkem žáby na ňadrech nám přinesla kávu a zákusek.
František se po návratu domů posadil do křesla. Zavřel oči a po náročném dni se na moment propadl do polospánku. Vytrhl ho z něj zvláštní pocit z posledních dní, že v prázdném domě není sám. Teď už pro něj měl konečné vysvětlení.
Celkem banální situace, která občas nastává v mnoha rodinách. První adventní neděli po obědě jsme s manželkou zajeli za dcerou se zeťákem a vyhodili je z jejich vlastního bytu. Kupodivu se ani nebránili a dobrovolně ho opustili.
„Honzo, promiň, ale ten smaženej hermelín si dej sám. Já ho fakt nejím, objednám si něco lehčího.“ Odmítla Maruška mé kulinářské svádění, když jsme si spolu skočili na oběd.
Těsně po maturitě před započetím dalšího vzdělávacího procesu jsme absolvovali takzvanou letní aktivitu. Tehdy to bylo zvykem a já byl se svými třemi budoucími spolužáky zařazen na jedno pražské staveniště.
„Honzo, upřímně, kdyby ti bylo pětadvacet, chtěl by sis něco začít s takovou postarší a ne zrovna nejštíhlejší ženskou, jako jsem já?“ Přivítala mě Maruška překvapivou větou, když jsme onoho odpoledne vyměnili naši oblíbenou cukrárnu za útulné restaurační zařízení.