„Romano, musíš se dobře učit, aby z tebe jednou byla paní inženýrka a my na tě mohli být pyšní. Romano, napřed si musíš udělat všechno do školy a teprve potom si budeš moct hrát s těmi svými panenkami.“
„Maruško, ty jsi mi zase zkrásněla,“ přivítal jsem svou kamarádku na zahrádce před cukrárnou chvilku před tím, než před nás servírka postavila dva šálky vonící turecké kávy, doprovázené dvěma naprosto neodolatelnými větrníky.
Byla to chyba. Dozajista největší omyl mého života, který jsem udělal, když jsem opustil svoji manželku a našeho tehdy ročního synka. Nechci se přitom vymlouvat na svou tehdejší nezralost, byl jsem hodně mladý.
Bylo žhavé letní odpoledne, v nacpané tramvaji číslo devět bylo k zalknutí. Kousek od tyče, která mi poskytovala oporu v zatáčkách, seděla na dvousedačce mladá pohledná maminka se synkem předškolního věku.
„Zdenku, nezlob se, moc mě to mrzí, ale budeme muset zůstat doma. Šíleně mě rozbolela hlava a je mi na zvracení, asi mám migrénu. Vím, že ses těšil ještě víc než já, ale nedá se nic dělat, musíme to nechat na jindy.“
Ztuhla s vidličkou na půli cesty od talíře ke svým drobným ústům. Vykulila na mě blankytně modré oči a nevěřícně se otázala: „To jako myslíte mě?“
Celé to vlastně začalo na počátku osmdesátých let minulého století, když mě opustila manželka. Bylo mi skoro třicet, ona se jednoho dne sebrala a byla pryč. Ono by nakonec nešlo o zas tak výjimečnou záležitost, kdyby…
„Jauvajs, už zase?“ Zaúpěla jsem bolestí, až ve mně zapraštělo. „Jen počkej, ty mezuláne, tohle ti jednou spočítám i s úrokama, jakmile budu mít možnost. Nejenom za sebe, ale i za toho malýho kluka a za jeho mámu.“
Pravila Maruška a začala si nenápadně ubrouskem otírat skvrnku od kapičky latté, která jí ukápla z prťavé lžičky a omylem přistála ve výstřihu.
Ona to vlastně nebyla skutečná teta, nýbrž známá mých rodičů, ale já jí tak musel říkat. Byla na rozdíl od našich bohatá a pokaždé, když se u nás objevila, přivezla mně a mému bratrovi nějaký drobný dárek.