„Ať je šero, že jo – ať je třeba i tma – a zima! – A konečně, ať je i trošku smutno – jen když je veselo!“ pravil Terentius Bulva, lid římský, ústy Miroslava Horníčka. A tak, když je kór smutno mně, si tak někdy čmářu, aby bylo veselejc
Přestože před tím řada etnologů, sociologů, etologů, politologů, písmáků z Pobrdí a jurodivých odborových předáků dlouhodobě varovala, nebyli jsme na to sdostatek připraveni. Nebyli, a druhá vlna opravdu přišla. A je tu a začala se nekontrolovaně šířit a řádit.
Bývám teď po předlouhé dny sám. Obvykle několik předlouhých dní v kuse, a druhdy až týden, nevidím živého člověka. Ta hrůzná osamělost, ta krutá sociální sociální izolace mne ničí a deptá víc než kdekterá fyzická choroba. Takže si čím dál častěji říkám, jestli bych snad radši nechcípnul na covid.