Sdílený virtuální prostor
Znáte příběh muže, který literárně ztvárnil Josef Formánek v románu Mluviti pravdu? Nalezenec, odložený do sirotčince, vstoupí na začátku války do SS, když hledá nějakou sounáležitost, tady najde kamaráda, ale hlavně smrt na každém kroku… a taky lásku k ženě, kdy ho touha po ní vede krutými událostmi války i…
Je to už pěkných pár let, kdy jsem četla knihy tehdy oblíbeného českého spisovatele, který ve svých románech zúročoval svou osobní zkušenost. Když ale napsal román Biomanželka, ve kterém zesměšňoval snahy své ženy o přirozenější žití, a já se též zajímala o různé alternativy, tak už jsem po žádné jeho…
Den začíná hezkým pomilováním s manželem, jsme přitom zakroužkováni už 37 let. To jen tak někdo nemá, tohleto. Osud ale ví, proč mi naděluje, protože už po snídani nastává lehce stresová situace, telefonát mé matky, 84 let.
Příběh tří českých sirotků, kteří se několik měsíců v anonymitě sídliště starali sami o sobe, protože nechtěli do děcáku, se dotkl srdéček mnohých z nás. A tak lidé začali posílat peníze, obstarali i dočasnou pěstounku a vysněný laptop pro nejstaršího z oněch hrdinů všedního dne.
Snad všechny z nás vzal za srdce příběh malíře Vincenta van Gogha, kterého by dnes někteří měli nejspíš za lúzra, to jest podivné individuum, které si neumí vydělat na „slušné“ živobytí a psychicky je na tom kdo ví jak… a pak se ukáže, že to byl snad až génius. Jeho…
Byl jednou jeden dům či spíše vila, obklopený stromy, keři, travou… žila tu stará paní, už dlouho sama, a pak už ne, takže dědicové… a rychlý střih, stromy, keře, tráva pryč, jen dým tu stoupá z ohniště, kde všechno vykácené hoří…
Doba koronavirová nám bere cenné chvíle, které můžeme prožít s našimi rodiči. Zvlášť když jsou už ve vysokém věku a uzavření v domovech pro seniory nebo eldéenkách. Nelíbí se mi, že jsou nám odepírány návštěvy našich nejbližších. Někteří pak i bez rozloučení odejdou na onen svět.
Jedni naši známí se chystali vzít. Už spolu žijou, ale znáte to. Jednou se takhle rozhodneš, a donedávna bylo i možný naplánovat nejrůznější taškařice v kostýmech, někde venku, jenom s kamarádama a kamarádkama a tak.
Jako dívenka jsem kdysi od kluka, kterému jsem se líbila, dostala duhovku. To byla tenkrát vzácná kulička, většinou jsme my děti měly jen hliněnky. Pamatuju ještě ten pocit, jaký krásný dárek to pro mě byl, u nás před panelákem. Čas oponou trhnul, jak se říká, a najednou je tu po…
Poznala jsem už hodně lidí, ale tahle žena byla vskutku originál. V hipís šatech, drobounká a útlá, se zářivým zvonivým smíchem. A jindy na dně, kdy se válela v depresi, což také nikterak neskrývala. Osobně jsem jí zažila v jednom ze vzletů, nasmály jsme se nádherně, jako dvě dávné známé,…