Když se podíváte na složení našeho sboru europoslanců, tak dojdete k jedinému závěru – budeme zase známou humoristickou velmocí.
„Jsem husa. Důvěřivá hloupá husa, Honzo. Stydím se sama před sebou a před tebou taky, však jsem ani nechtěla přijít,“ uvítala mě Maruška, když se mi ji po dlouhém přemlouvání podařilo vytáhnout na kafe s větrníkem.
Dnes jenom přejedete prsty po displeji a během pár vteřin se spojíte s kýmkoli třeba na druhé straně zeměkoule. Když jsem kdysi na počátku šedesátých let minulého století často pobýval u své babičky v Posázaví, bylo to úplně jiné. „Jeníčku, na telegram je pozdě, zkusíme tvým rodičům zatelefonovat,“ pravila babička…
„Honzo, proboha, mám průšvih, neumíš náhodou otvírat zámky? Já jsem si zabouchnul, v troubě mám kuře a za chvíli čekám Lenku.“ Přiřítil se k nám s očima navrch hlavy onoho sobotního dopoledne sousedovic syn Lukáš.
Kdo si myslí, že politika je svinstvo a že do ní lezou jen psychopati, kariéristé, různí vykukové a podobná čeládka, je velkém omylu. V souboru politických stran a hnutí lze nalézt netušený rozměr poesie.
Chlap se má chovat jako chlap. Při cestě životem musí umět překonat různé překážky. Zejména, když mu je klade do cesty jeho žena.
Tramvaj číslo devět byla toho nezvykle parného odpoledne zpola zaplněná, pár lidí stálo, ale při podrobnějším prozkoumání prostoru uvnitř vozu by se našlo ještě i několik sedaček volných.
Snad historie ocení náš postoj lehce zásadový! – A doufejme, že to pak poví, až dá se do hodnocení, alespoň chápavými slovy!
„Honzo, můžu se tě zeptat na něco hodně intimního?“ Optala se mě Maruška, když jsme se minulé úterý odpoledne stavili po práci v naší oblíbené cukrárně na voňavou tureckou kávu s lahodným větrníkem.
In a world where laughter enhanced every moment, every scene, every line, The Marx Brothers‘ wonderland was truly divine!