Jsme po obědě, já se věnuji nádobí. Vyklidit myčku, zbylé jídlo přenést do krabiček, prázdné nádobí opláchnout a do myčky s ním. Najednou slyším vrčet Sindy.
„Jsou to sobci, kteří tady vystudovali a po promoci mizí za hranicemi, kde se mají mnohem lépe“ zní většinový názor na mladé lékaře, kteří vymění českou kotlinu za práci v zahraničí. Je to opravdu taková selanka?
Je neděle velikonoční. Pro křesťany svátek všech svátků, pro nás ostatní den, kdy je čas se zastavit. Letošní Velikonoce jsou jiné. Tiché, do domácností uzavřené. Ale pořád jsou místa, kde „to žije“. Důvod je jednoduchý a zásadní. Aby se žilo dál.
Na internetu je k vidění prázdná katedrála sv. Víta v Praze, kde mluvčí presidenta státu čte liturgický text z Listu Židům
Mladá žena sedí s lahví vína a stříbrným notebookem na terase rodinného domu. Jsou Velikonoce, keře okolo dvora jsou obsypané bílými květy. Včely se nemůžou nabažit sytého pylu. Je podvečer, obloha vymetená. Jarní slunce by bránilo práci u počítače, mladou ženu před ním však chrání rozložitý slunečník. Manžel vyklízí stodolu.…
My už ale opravdu nejsme jejich gubernií. A už vůbec ne svazovou republikou, což býval sen mnohých. Nicméně ruské uvažování je stále stejné: sféra vlivu a blízké zahraničí. Je vidět, že je potřeba se mít stále na pozoru.
Nauč se smát, aniž bys plakal, je staré hebrejské přísloví. Další porce humoru, který je mi blízký.
„Tati, nedělej ze sebe svatouška. Vy dva s mámou jste dva sexuálně nejaktivnější senioři na světě!“
Prožíváme letos ty Svátky Velikonoční poněkud netradičně – potichu, doma, a někteří možná i střízlivěji než jiné roky