Sdílený virtuální prostor
Nemyslete, vyrostla jsem v tom též. Vyrůstala jsem v těsném sousedství velké posádky spřátelené armády, hláskovala jsem hesla KSČ, recitovala ruské básničky, zpívala ruské písničky, stála jsem v pionýrském kroji na stráži u pomníku padlých ruských hrdinů, v rámci přátel sovětského filmu jsem se nořila do hluboké melancholické ruské duše.
Tak nám poslanci odhlasovali, že matematika je naukou tak zbytečnou a zatěžující hlavy budoucích ředitelů zeměkoule, že je potřeba ji zrušit.
Kdysi se ozvalo moje ego, nafouklo se a já jsem zatoužil, aby obecenstvo tleskalo aspoň jednou mým veršům. Víš, jak to bude krásné, nedalo ego pokoj, až se tvoje básně ponesou z pódia a lidé budou nadšeně poslouchat. Rozum sice namítal, že to zřejmě s nadšením publika tak horké nebude, ale nápad…
Premiér vypustil další ze svých průzkumných balónů – i když v tomto případě se jedná spíše o vzducholoď – na veřejnosti se po delší době zjevila paní ministrová s vahami spravedlnosti v ruce. A stálo to za to.
Nauč se smát, aniž bys plakal, zní staré hebrejské přísloví. Takže poprvé zde na blogosféře a po XVIII. na blogu dohromady.
Bohužel jsem měl včera zapnutý Radiožurnál a byl jsem líný vstát od počítače abych to vypnul, nebo přeladil. Náš pan prezident poskytl laskavě rozhovor veřejnoprávnímu médiu a zvratky jen pršely. Pár jich tady vyzdvihnu.
Doba koronavirová nám bere cenné chvíle, které můžeme prožít s našimi rodiči. Zvlášť když jsou už ve vysokém věku a uzavření v domovech pro seniory nebo eldéenkách. Nelíbí se mi, že jsou nám odepírány návštěvy našich nejbližších. Někteří pak i bez rozloučení odejdou na onen svět.
Pánové (Tomáš Vodvářka a Jan Sieber) pilně zkoušeli a těsně před premiérou přišla koronavirová opatření. Tak se můžete alespoň podívat na pár fotek ze zkoušky a zároveň se těšit na jejich představení.
Chaotická a nedomyšlená ekonomická opatření vlády na nás dolehnou se zpožděním několika let. Ale o to hůře. Sice už asi bude u vládnutí garnitura jiná, ale následky si ponese.