A jsem rád, že hodně mladých už netuší o co jde. I naše dějiny se totiž nepsali u nás 17. listopadu, ale především v tehdejším východním Německu 9. listopadu 1989.
Tuhle ženu v pražském metru není možno přehlédnout. Upozorňuje na sebe nejen obrovskou kabelou světlemodré svítivé barvy, ale též porušováním všech možných psaných i nepsaných regulí.
Každý poutník, ať jde odkudkoliv na Camino, ve finále dojde na jedno místo. Jmenuje se Plaza di Obrador. Velké náměstí před katedrálou. A tam zůstane stát, sedět či ležet. Protože se právě stal tím správným „peregrino“ di Santiago.
Je tomu dávno, co žil Člověk, který byl ukřižován proto, že velmi miloval a byl velmi milován.A je zvláštní, že jsem ho včera třikrát potkal.Poprvé žádal strážníka, aby nezavíral do vězení prostitutku; podruhé pil víno s jedním vyděděncem; a potřetí se utkal v chrámu na pěsti s pořadatelem zápasu. Chalíl…
Hoci sme si my „dolniaci“ na Slovensku zvykli na vianočný čas bez snehu, ten lisabonský bol predsa len iný. Cez deň je tu príjemne, často aj viac ako 15 stupňov a aj večer sa dá sedieť vonku. Napríklad v bare Rooftop na strešnej terase hotela… Je tma. Krásna Maria Dolores…
„Pojď, ať to stihneme!“ „Mami, a proč nás zavřou?“ „Nás ne, lanovku zavřou. Pojď už!“ „Trochu jsem si počůral botu, nevadí?“ „Nevadí, pojď!!!“
Stockholm je v decembri skúpy na denné svetlo. Slnko vychádza o pol deviatej a zapadá krátko pred treťou popoludní. O to viac vynikne jeho vianočné kúzlo. Vysvietené ulice a výklady, obchody plné bradatých škriatkov, stánky s nepreberným množstvom ozdôb, darčekov, jedla a horúci glögg, ktorý predávajú blonďaví, modrookí santovia, vytvárajú…
Cestování jsem brala vždycky jako naprostou samozřejmost. Nezažila jsem škemrání o výjezdní doložku, ani možnost překročit hranice jen jedním směrem. Nedovedla jsem si proto ani ve snu představit, že by po mně celník mohl na hranicích chtít i něco jiného než pozdrav a pas. A přece se to stalo!
Vždycky jsem si myslela, že lidé, co se toulají po horách sami, jen tak s batohem, jsou životní ztroskotanci, jejichž sny jsou dávno pohřbené. Vyrazit sólo do hor jsem totiž já sama zatoužila přesně v době, kdy mi bylo jedno, jestli umřu zítra nebo včera. Jenže zkrachovalci mívají k činu většinou hodně…
Pohoří Biokovo, které se klene nad pásem Baška Voda-Makarska- Podgora, je úžasným prostorem, kde se dá šmejdit celé dny. Jen je třeba si přivstat, odpolední slunce usmaží každého a každou.