Prvního jsme potkali v metru. Byl sobotní podvečer, jeli jsme na menší oslavu ve dvou do restauračního zařízení a seděli úplně na začátku jednoho vagónu na dvousedačce s výhledem na celý vůz.
„Kdepak zkrásněla, leda tak zase o kousek zestárla.“ Odbyla Maruška nad šálkem kávy a větrníkem můj kompliment, že jsme se dlouho neviděli a ona je od té doby ve svých čerstvě odbarvených vlasech hezčí než kdy dřív.
V mládí jsem si to zkoušel dělat sám, ale co si budeme povídat, nikdy to nebylo to pravé. A tak mi nezbylo, než začít navštěvovat profesionálky. Za léta svého života jsem jich vystřídal celkem dost a dnes vám o nich povyprávím.
Pokud jste úzkoprsí, snadno se pohoršíte a nemáte rádi jadrnější humor, tak tenhle pokleslý článek radši ani neotvírejte a vraťte se k nějakému politickému povídání, kterého je tady habaděj. On totiž bude o, nu, však uvidíte.
Centrum Prahy, jedno z nejžhavějších odpolední letošního léta, na obzoru se stahují těžká mračna. Neklimatizovaná tramvaj se proplétá rozpálenými ulicemi, uvnitř je tak hrozně, že mouchy padají za letu zmámené vedrem.
„Byla bych ti povděčná, kdybys tentokrát přišel přesně, Honzo!“ Zdůraznila Maruška, když jsme se den předem po obědě domlouvali na odpoledním popracovním posezení u kávy a větrníku v naší oblíbené cukrárně.
Vynechme různá citoslovce hekání, jakož i šepoty a výkřiky, související se sexováním jako takovým. Zaměřme se na to, co si partneři říkají před a po aktu v průběhu let od útlého mládí až do věku hodně, hodně zralého.
„Promiň, Honzo, že jdu pozdě,“ pravila Maruška poté, co se zhruba čtvrthodinovým zpožděním rovná jako pravítko pomalými drobnými krůčky došla ke stolku s dvěma měkkými pohodlnými křesílky v naší oblíbené cukrárně.
„Jsem husa. Důvěřivá hloupá husa, Honzo. Stydím se sama před sebou a před tebou taky, však jsem ani nechtěla přijít,“ uvítala mě Maruška, když se mi ji po dlouhém přemlouvání podařilo vytáhnout na kafe s větrníkem.
Dnes jenom přejedete prsty po displeji a během pár vteřin se spojíte s kýmkoli třeba na druhé straně zeměkoule. Když jsem kdysi na počátku šedesátých let minulého století často pobýval u své babičky v Posázaví, bylo to úplně jiné. „Jeníčku, na telegram je pozdě, zkusíme tvým rodičům zatelefonovat,“ pravila babička…