„Honzo, proboha, mám průšvih, neumíš náhodou otvírat zámky? Já jsem si zabouchnul, v troubě mám kuře a za chvíli čekám Lenku.“ Přiřítil se k nám s očima navrch hlavy onoho sobotního dopoledne sousedovic syn Lukáš.
Tramvaj číslo devět byla toho nezvykle parného odpoledne zpola zaplněná, pár lidí stálo, ale při podrobnějším prozkoumání prostoru uvnitř vozu by se našlo ještě i několik sedaček volných.
„Honzo, můžu se tě zeptat na něco hodně intimního?“ Optala se mě Maruška, když jsme se minulé úterý odpoledne stavili po práci v naší oblíbené cukrárně na voňavou tureckou kávu s lahodným větrníkem.
In a world where laughter enhanced every moment, every scene, every line, The Marx Brothers‘ wonderland was truly divine!
„A víte co? Přineste mi smažený sýr s hranolky a s tatarkou, prosím vás. Už strašně dlouho jsem neměl něco pořádně nezdravého.“
„Máš snad doma černocha, ty mezuláne? Koukej, cos zase způsobil, běž si to posbírat!“ Osočila se Renáta pěkně zhurta na svého mladého kolegu Filipa poté, co za sebou nezavřel dveře v kanceláři a způsobil průvan.
Tuhle ženu v pražském metru není možno přehlédnout. Upozorňuje na sebe nejen obrovskou kabelou světlemodré svítivé barvy, ale též porušováním všech možných psaných i nepsaných regulí.
Správně bych asi měl napsat Romka. Jenomže tahle ženská, vážení, vůbec nevypadá na to, že by si chtěla hrát na nějaké korektní slovíčkaření. Prostě se v tom krámě jednoho krásného dne objevila a dodala mu nevídaný šmrnc.
„Honzo, dneska si dej větrník sám. Nahlas u toho mlaskej a tvař se, jak ti náramně chutná, abych ti mohla jen tiše závidět a litovat, že nemůžu mít taky.“ Pravila Maruška, jakmile jsme se pondělního odpoledne usadili v cukrárně.
Včera před sedmou hodinou ranní došlo na trase B pražského metra mezi stanicemi Českomoravská a Náměstí Republiky k politováníhodné události, když pes bez náhubku zaútočil na několik cestujících.