„Jestli ti jde o vážný vztah, tak si se mnou radši nic nezačínej.“ V tomhle byl Michal férový kluk, jenomže leckterá ženská mu nedokázala odolat navzdory jeho varování.
„Romano, musíš se dobře učit, aby z tebe jednou byla paní inženýrka a my na tě mohli být pyšní. Romano, napřed si musíš udělat všechno do školy a teprve potom si budeš moct hrát s těmi svými panenkami.“
„Maruško, ty jsi mi zase zkrásněla,“ přivítal jsem svou kamarádku na zahrádce před cukrárnou chvilku před tím, než před nás servírka postavila dva šálky vonící turecké kávy, doprovázené dvěma naprosto neodolatelnými větrníky.
Byla to chyba. Dozajista největší omyl mého života, který jsem udělal, když jsem opustil svoji manželku a našeho tehdy ročního synka. Nechci se přitom vymlouvat na svou tehdejší nezralost, byl jsem hodně mladý.
„Zdenku, nezlob se, moc mě to mrzí, ale budeme muset zůstat doma. Šíleně mě rozbolela hlava a je mi na zvracení, asi mám migrénu. Vím, že ses těšil ještě víc než já, ale nedá se nic dělat, musíme to nechat na jindy.“
Celé to vlastně začalo na počátku osmdesátých let minulého století, když mě opustila manželka. Bylo mi skoro třicet, ona se jednoho dne sebrala a byla pryč. Ono by nakonec nešlo o zas tak výjimečnou záležitost, kdyby…
Ona to vlastně nebyla skutečná teta, nýbrž známá mých rodičů, ale já jí tak musel říkat. Byla na rozdíl od našich bohatá a pokaždé, když se u nás objevila, přivezla mně a mému bratrovi nějaký drobný dárek.
Monika nebyla ošklivá. Možná měla až příliš velké poprsí ve srovnání s uzoučkými boky a snad i výraznější nos nad hubenými rty, ale čím muže vyloženě odpuzovala, to bylo její vystupování.
Do řídící kabinky tramvaje se poprvé postavila na začátku druhé poloviny minulého století, když byla ještě úplně mladičká. Její rodiče nebyli v očích tehdejšího nového režimu ti správní, tak mohla na nějaké studium zapomenout.