„Musíš přeci něco sníst!“ kárala babka dědu. Děda ale jen ležel na posteli a zíral prázdným pohledem do stropu. Bylo mu už hodně přes sedmdesát a podle stále stoupajících dávek léků a častějších návštěv lékaře věděl, že to s ním není nejlepší. Nikdo mu nic neřekl, ale to člověk pozná…
