Ta vyzáblá žena s prořídlými vlasy neurčité barvy a špičatým nosem, oděná do vybledlé beztvaré mikiny a utahaných pánských kalhot nebyla vůbec hezká. Celkový dojem nemohla vylepšit ani příjemným vystupováním.
Vdávala jsem se dost mladá, ještě mi nebylo ani jednadvacet let. V té době nešlo o nic výjimečného, mladí si nedali pozor a už byla holka v tom. Jenomže můj důvod byl jiný, já to dítě prostě chtěla.
„Radko, neměla bys všechno nechávat na Ondrovi nebo se jednoho dne sebere a uteče ti,“ říkávala mi maminka pokaždé, když se k nám do Budějovic vypravila se své vesnické chalupy. Sice se trochu usmívala, ale myslela to vážně.