Říká se, všechno zlé, je pro něco dobré. Pevné sevření KLEŠTÍ mě dostalo do jiné sféry…Tady k vám. Děkuji za pozvání.
Vzpomenete si, kdy jste naposledy počítali dny, protože jste něco očekávali, ale musel ještě uplynout nějaký čas, než se toho dočkáte? Já jsem takhle počítal dny už jako dítě.
Bývám teď po předlouhé dny sám. Obvykle několik předlouhých dní v kuse, a druhdy až týden, nevidím živého člověka. Ta hrůzná osamělost, ta krutá sociální sociální izolace mne ničí a deptá víc než kdekterá fyzická choroba. Takže si čím dál častěji říkám, jestli bych snad radši nechcípnul na covid.
Tak mi robot z klinické mikrologie MNUL napsal, že jsem negativní. Na ten populární virus, sluší se dodat. Přijala jsem to tak nějak bez emocí. Zvláštní, jak nám funguje psychika. Dolehlo to na mě už včera večer, ale k tomu se už nechci vracet. Teď hledám oslí můstek k tomu…
Funguju zas letos v okrskové volební komisi, tentokrát jako pouhopouhý člen, což znamená hledat příchozí voliče ve volebním seznamu, a když tu jsou, tak jim dát obálku s razítkem a ohlídat, aby chodili za plentu. Tentokrát všichni orouškovaní, ale není to zas takovej vopruz, jak jsem se obávala.
Je to už pěkných pár let, kdy jsem četla knihy tehdy oblíbeného českého spisovatele, který ve svých románech zúročoval svou osobní zkušenost. Když ale napsal román Biomanželka, ve kterém zesměšňoval snahy své ženy o přirozenější žití, a já se též zajímala o různé alternativy, tak už jsem po žádné jeho…
Byl jednou jeden dům či spíše vila, obklopený stromy, keři, travou… žila tu stará paní, už dlouho sama, a pak už ne, takže dědicové… a rychlý střih, stromy, keře, tráva pryč, jen dým tu stoupá z ohniště, kde všechno vykácené hoří…
Podívej, Pájo, na téhle zahradě jsem vyrostla. Patřila babičce s dědečkem a na té zahradě jsme vyrostla. A bylo to bájo. Ta zahrada nebyla maličká, byla tady všude, jak je ten dům. Tady se otočíme, ju? „Dáško!?!“