Babička pocházela od Šumavy, dědeček od Krkonoš a moje maminka se jim narodila na Podkarpatské Rusi. V důsledku toho se občas udávaly i rozličné lingvistické zádrhele…
s níž jsem (jako s institucí, nemluvím o řidičích) nikdy neměl problém.
Příběh tří českých sirotků, kteří se několik měsíců v anonymitě sídliště starali sami o sobe, protože nechtěli do děcáku, se dotkl srdéček mnohých z nás. A tak lidé začali posílat peníze, obstarali i dočasnou pěstounku a vysněný laptop pro nejstaršího z oněch hrdinů všedního dne.
Tak sedím v zapadlé zahulené kavárně, kde svítí podivné bludičky lampiček na neskutečně nemoderních stolcích v obklíčení pohodlnými sametovými křesílky. Na fasádě poblikává prskající neón a špinavé výlohy zkrápí těžké kapky deště.
Ano jsem kolos! Mé tělo je díky mé obezitě natolik velké, že nejsem schopen plně kontrolovat jeho celkový povrch.
V červnu 1967 slavilo U kapitána několik letitých leteckých bardů, že jejich izraelští žáci, které u nás učili létat, byli v „Šestidenní válce“ tak neuvěřitelně úspěšní. A tak se ti letečtí pardálové v hospodě U kapitána radostně prdli, až si od harmonikáře nechali zahrát Škoda lásky a zpívali na tu…
Byl jednou jeden dům či spíše vila, obklopený stromy, keři, travou… žila tu stará paní, už dlouho sama, a pak už ne, takže dědicové… a rychlý střih, stromy, keře, tráva pryč, jen dým tu stoupá z ohniště, kde všechno vykácené hoří…
Všimli jste si už ve svém životě toho, že nakupení různých radostí bývá často doprovázeno i tím, co radost nedělá ani za pověstné zrnko máku?
Já vím, že něco podobného říkal o Češích už Hitler a nebylo to v dobrým, ale já prostě přišel na to, že můj životní příběh je příběh cyklisty.
Doba koronavirová nám bere cenné chvíle, které můžeme prožít s našimi rodiči. Zvlášť když jsou už ve vysokém věku a uzavření v domovech pro seniory nebo eldéenkách. Nelíbí se mi, že jsou nám odepírány návštěvy našich nejbližších. Někteří pak i bez rozloučení odejdou na onen svět.