„Honzo, můžu se tě zeptat na něco hodně intimního?“ Optala se mě Maruška, když jsme se minulé úterý odpoledne stavili po práci v naší oblíbené cukrárně na voňavou tureckou kávu s lahodným větrníkem.
„A víte co? Přineste mi smažený sýr s hranolky a s tatarkou, prosím vás. Už strašně dlouho jsem neměl něco pořádně nezdravého.“
Asi jsem toho svého kluka špatně vychovala, já nevím. Vdávala jsem se mladá, ještě mi nebylo ani dvacet, Milana jsme měli pár měsíců po svatbě a jeho táta nás opustil, když ještě malému nebyl ani rok.
Vdávala jsem se dost mladá, ještě mi nebylo ani jednadvacet let. V té době nešlo o nic výjimečného, mladí si nedali pozor a už byla holka v tom. Jenomže můj důvod byl jiný, já to dítě prostě chtěla.
„Radko, neměla bys všechno nechávat na Ondrovi nebo se jednoho dne sebere a uteče ti,“ říkávala mi maminka pokaždé, když se k nám do Budějovic vypravila se své vesnické chalupy. Sice se trochu usmívala, ale myslela to vážně.
„Nechápu, proč se mnou nechce dobrovolně spát. Furt se na něco snaží vymlouvat, tvrdí, že nemůže, že na to nemá klid, je utahaná, jednou ji bolí hlava, podruhý záda, potřetí má menstruaci.“
„Jé, Majko, seš to ty? Léta jsme se neviděly, ty černý krátký vlasy ti fakt slušej, málem jsem tě nepoznala. Ještě děláš v tý drogerii?“ Na tuhle dávnou kámošku z učňáku jsem narazila hned den po nástupu do pekařství v Nuslích.
První manželství se mi nevydařilo. Mám-li být upřímný, Marcela byla pro mě příliš náročná nóbl dáma, která se se svými dvěma vysokými školami cítila jako ryba ve vodě ve vysokých společenských a vědeckých kruzích.
„Mílo, potřeboval bych si s tebou promluvit. Víš, provedl jsem hroznou věc a vůbec bych se ti nedivil, kdybys mi kvůli tomu rovnou postavila kufr před dveře a vyhodila mě.“
Na své rodiče si pamatuji jen z dětství. O prázdninách mezi první a druhou třídou mě odvezli z města na venkov k babičce, abych si tam užíval čerstvého vzduchu, zatímco oni budou chodit do práce.