„Honzo, já vím, že máš pro mě slabost, ale jedno mi řekni, byl bys mě ochotný nosit na rukou?“ Maruška si zvolna vychutnala doušek turecké kávy a sousto větrníku, upřela na mě oči a čekala, jak si poradím s její záludnou otázkou.
„Romano, musíš se dobře učit, aby z tebe jednou byla paní inženýrka a my na tě mohli být pyšní. Romano, napřed si musíš udělat všechno do školy a teprve potom si budeš moct hrát s těmi svými panenkami.“
„Maruško, ty jsi mi zase zkrásněla,“ přivítal jsem svou kamarádku na zahrádce před cukrárnou chvilku před tím, než před nás servírka postavila dva šálky vonící turecké kávy, doprovázené dvěma naprosto neodolatelnými větrníky.
Byla to chyba. Dozajista největší omyl mého života, který jsem udělal, když jsem opustil svoji manželku a našeho tehdy ročního synka. Nechci se přitom vymlouvat na svou tehdejší nezralost, byl jsem hodně mladý.
Celé to vlastně začalo na počátku osmdesátých let minulého století, když mě opustila manželka. Bylo mi skoro třicet, ona se jednoho dne sebrala a byla pryč. Ono by nakonec nešlo o zas tak výjimečnou záležitost, kdyby…
Ona to vlastně nebyla skutečná teta, nýbrž známá mých rodičů, ale já jí tak musel říkat. Byla na rozdíl od našich bohatá a pokaždé, když se u nás objevila, přivezla mně a mému bratrovi nějaký drobný dárek.
Když se snažíte věnovat při letmém setkání známému pár milých slov a reakce je méně než vlažná, hodně to zamrzí.
Pan Josef odložil příbor a po chutném nedělním obědě od své Vlastičky si otevřel druhého lahváče. Odebral se s ním na dvorek, aby si mohl v klidu zapálit cigaretu a nemusel poslouchat její láteření.
Monika nebyla ošklivá. Možná měla až příliš velké poprsí ve srovnání s uzoučkými boky a snad i výraznější nos nad hubenými rty, ale čím muže vyloženě odpuzovala, to bylo její vystupování.
Dost lidí si to o mně myslí, někteří mi to dávají najevo a pár mi jich dokonce otevřeně řeklo, abych se sebou konečně něco udělala. Jenomže oni nedokážou pochopit mou situaci a chtěla bych je vidět, jak by se zachovali v mé kůži.