Had! Někdo odvrátí oči. Někdo dostane odvahu a dotkne se ho. Není slizký, je hebký a hladký. Jeho tělo klouže po dlaních. Ty hade! není správná nadávka. Tak jak to bylo s tím nejznámějším hadem? Had za to nemohl, věřte mi…
Máme doma několik míst, kam dávám různé citově zabarvené předměty jako jsou drobné dárky, mušle od moře, kameny z několika zemí a všelijaké drobnůstky z charitativních akcí. Někdy je toho opravdu příliš, zvlášť když přibývají stále další, třeba knoflíky od maminky (mohly by se hodit), přáníčka či lichá miniaturní ponožka…
Ženy z etiopského kmene Mursi si s dosažením plnoletosti nechávají vybít spodní řezáky a probodnout spodní ret, do kterého vkládají stále širší předměty, až je vytvořeno dost místa pro hliněné či dřevěné talíře s průměrem až dvacet centimetrů. Protože takový zvyk zachovávaly jejich matky a babičky, a protože je tento…
Jak víme tak křehkou stabilitu vztahu může narušit kdejaká blbina… A co teprve ona zásadní věta: “Miláčku, odteď vaříme zdravě”. A pak padne ještě další bomba: “A omezíš maso, jo?!”
Je to už pěkných pár let, kdy jsem četla knihy tehdy oblíbeného českého spisovatele, který ve svých románech zúročoval svou osobní zkušenost. Když ale napsal román Biomanželka, ve kterém zesměšňoval snahy své ženy o přirozenější žití, a já se též zajímala o různé alternativy, tak už jsem po žádné jeho…
Den začíná hezkým pomilováním s manželem, jsme přitom zakroužkováni už 37 let. To jen tak někdo nemá, tohleto. Osud ale ví, proč mi naděluje, protože už po snídani nastává lehce stresová situace, telefonát mé matky, 84 let.
Ještě před 15 lety by se řeklo mladá nadějná (myšleno autorka). Dneska už jen „stará začínající“, jak trefně vystihl kamarád a kolega novinář po přečtení rukopisu mé prvotiny. Někoho by to možná urazilo, ale já jako věčný optimista v tom vidím alespoň ten začátek. Navíc ve svých jednačtyřiceti letech nemůžu očekávat,…
Řeknu Vám “tajemství”: jsem až trapně poddajná, poslušná domácí puťka. Muž vymyslí vždy nějakou absolutní blbost a já tu blbost v 99 procentech případů odkývnu, příjmu za svou.
Ze série “nerušit, snažím se během 30 dnů vybrat peníze na vydání knihy”.
Víte, napsala jsem knihu Ženy z Bohnic. Rozhodla jsem se ji vydat v rámci crowdfundingové kampaně, což zjednodušeně znamená, že pokud na ni nevyberu dost prachů, tak kniha prostě nespatří světlo světa. Aneb story o knize pokračuje…